majitel rodinného lihovaru

Rozhodl se proměnit svou vášeň pro kvalitní alkohol v byznys – a podařilo se mu to více než skvěle. Ve své rodné vsi na Slovácku – Boršicích u Blatnice nedaleko Uherského Hradiště – vyrábí slivovici, hruškovici, meruňkovici nebo gin. Dodává je jak koncovým zákazníkům, tak do těch nejlepších restaurací. Jeho absint se z Boršic dováží až do Austrálie.

Bez čeho se ve svém byznysu neobejdu?

Nebýt moderních technologií, tak moje firma vlastně vůbec nefunguje. Přestože ve výrobě se stále snažím udržet maximum poctivé řemeslné ruční práce a kvalitu produktů zakládám na tom nejlepším instinktu svém i mých kolegů, v marketingu bych se bez technologií neobešel a jsem na nich existenčně závislý.

Než jsem založil lihovar Žufánek, všechny ostatní lihovary v Česku fungovaly pouze ze setrvačnosti, z tradice, nebyly v ničem inovativní. Jejich marketing byl neosobní, zákazníci nevěděli, kdo za alkoholem, který pijí, stojí. Já jsem si od začátku zakládal na tom, aby značka Žufánek nebyla anonymní, a s takovým přístupem nemůže nic nahradit přímý kontakt s odběratelem nebo koncovým zákazníkem. Kdybych při tom nevyužil internetu, nic podobného by nebylo myslitelné.

Na Facebooku jsem byl jako jeden z prvních v Česku, na Twitteru jakbysmet. A od začátku jsem neváhal využít tyto sítě k tak trochu neformální propagaci svého alkoholu. Už deset let na svém webu bloguji ze zákulisí lihovaru i o alkoholovém byznysu obecně. Kdybych neměl svůj smartphone, byl bych nahraný.

Pokud pracujete s vášní, musíte mít o firmě i zákaznících neustále přehled – takže se nebojím říct, že jsem závislý na „stavu online“. Stabilní připojení je pro mě nutností, například jen kvůli naší firmě zaváděli do vesnice optiku. V cloudu jsem jako doma, téměř na vše používám aplikace na webu. A tam, kde to nejde, například u velmi specifického účetního systému, si alespoň synchronizuji data mezi počítači za použití cloudu. A samozřejmě mám ke všem svým datům přístup odkudkoli.

Když celní správa kvůli metanolové aféře zpřísnila předpisy a začala vyžadovat nepřetržitý přístup ke kamerovému systému v naší výrobně, snažil jsem se to alespoň trochu využít ve svůj prospěch – pořídil jsem takové kamery, které budou zároveň sloužit jako zabezpečovací systém a které mají ovládací aplikaci na telefonu. V praxi se moc často nestane, že by se na ně celní správa připojovala, ale já i mí rodinní kolegové kamerové snímání provozovny používáme často, abychom si ohlídali, že všechna výroba jede, jak má, a nehrozí žádné nebezpečí.

Ale ani samotná výroba nezůstala technologií ušetřena. Tam, kde to nemůže nijak ovlivnit výslednou chuť pálenky, jsem investoval do automatizace, a třeba plnění lahví nebo lepení etiket už dělá stroj. Internetu věcí se nebojím, kolem strojů mám všemožná čidla hlídající teplotu, tlak… a samozřejmě mám k naměřeným hodnotám neustálý přístup, ať už jsem kdekoli.

Občas použiji i Skype, Hangouts nebo FaceTime na to, abych si zavolal s odběratelem mých produktů, ale i když jsem velký fanda technologií a rozhodně bych se nazval early adopterem, první schůzka musí vždy proběhnout osobně. Ostatně, když jde o slivovici, ořechovici nebo gin, pořád nikdo nevynalezl nic, jak je ochutnat na dálku. A to je dobře.

Jak se skladba technologií, které využívám, promění v příštích deseti letech?

Moje výroba se drží tak tradičních postupů, že v její technologii nečekám výrazné změny – tak jako nenastaly mezi roky 2006 a 2016. Určitě mezi sebou budou stroje více a více propojené, odezva bude rychlejší, výrobci specifického vybavení budou mít vyladěno samotné technické fungování a budou se více soustředit na jednoduchost používání, přívětivost. Tak jako se to stalo se softwarem na osobních počítačích někdy v posledních 20 letech.

U zařízení, která bych nazval „consumer tech“, očekávám, že mi práci výrazně usnadní to, jak bude naprosto jedno, který telefon, tablet nebo notebook vezmu do ruky. Zařízení mě okamžitě pozná a nabídne mi pracovat tam, kde jsem naposledy skončil. Čím dál větší náznaky toho jsou vidět už dnes, ale ještě to není ono.

Na některé úkony ani klasická zařízení tohoto typu nebudu potřebovat; prostě zamávám rukama nebo zakřičím nějaký povel a dostanu zpětnou vazbu přečtenou strojovým hlasem.

Jsem životně závislý na kvalitním připojení k internetu a pořád mě mrzí, že když přejedu hranice třeba jen pár kilometrů na Slovensko, musím si hlídat spotřebu dat. Přestože technologie dokáže to, co potřebuji, umělá omezení práci na dálku znesnadňují. Sice v Evropě až na výjimky nemáme hranice, ale mobilních operátorů se to netýká. Tak snad v roce 2026 uvidíme výrazný posun k lepšímu a žádného uživatele technologií, byť power usera, nějaké množství přenesených dat nebude zajímat a úplně tuto veličinu vypustí z hlavy.